Spiritualita jako hudba a hudba jako duchovní praxe

Většina z nás už určitě někdy slyšela nezaměnitelný zvuk snad nejznámějšího nástroje japonské tradiční hudby - bambusové flétny šakuhači. Přinejmenším jako rejstřík, který nechybí na žádném slušnějším syntetizéru.

Šakuhači (doslova "stopa osm" = 54,5 cm) - dnes téměř cosi jako symbol japonské hudební tradice - nebyla však, až do poloviny minulého století, nástrojem hudebním, ale pomůckou k meditaci, výhradně užívanou Zen - Buddhistickým řádem Fuke. Komusó, "mnichové nicoty" této sekty, přestože většinu času hráli, se nepovažovali za hudebníky, jejich zvláštní bambusová flétna šakuhači nebyla pro ně gakki, hudebním nástrojem, ale hóki, nástrojem religiosním, prostředkem k dosažení satori - osvícení, spirituálního probuzení. Aktivita, která se nezasvěceným mohla jevit jako hraní na flétnu, byla jen jinou formou Zenu - meditace, realizované prostřednictvím hry esotericky předávaných specielních skladeb, dnes souborně zvaných honkjoku (doslova "základní kusy").

Téměř všechna hudba pro šakuhači, kterou můžeme znát z nahrávek a z koncertů japonské tradiční hudby, nemá s původním fuke honkjoku příliš mnoho společného. Bývají to, i v případě původních skladeb, téměř vždy verze hráčů dnes nejrozšířenějších škol Tozan, nebo Kinko, které programově opustily původní přísně duchovní aspekt hry a nahradily ho důrazem na hudební stránku, hráčskou virtuozitu, efektní působivost a rafinovanou propracovanost.

Styl "mnichů nicoty" - komusó, tak jak se nám dodnes zachoval zejména v liniích tradovaných při chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kjótu, je především manifestací Zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění se na podstatné, oproštění se od vší vnějškovosti. Zvukovým ideálem je "Šumění větru v bambusovém háji". To vše obdivuhodně přesně koresponduje se základním principem iči on džobucu - buddhovství jediného tónu, jak ho prý pro Fuke styl formuloval zakladatel školy Kinko, legendární Kurosawa Kinko I. již v 18. století.