Kjógen - šest století kultivace

Japonské frašky kjógen již dávno nejsou jen komickými improvizovanými výstupy, které mají za úkol pobavit diváka a probudit ho k pozornosti před další hrou vážného divadla nó, jak o nich uvedl na konci 14. stol. Zeami Motokijo. Ztratily svoji původní syrovost a díky šesti stoletím existence vedle vznešeného nó, stihly nasáknout stejnou precizností a profesionalitou. Přesné určení doby a konkrétní důvody, pro které byla u kjógenů improvizace opuštěna, jsou stále nejasné, nicméně již roku 1642, v pořadí dvanáctý iemoto (hlava rodu) školy Ókura, Tora Akira, v traktátu Warambegusa (Bylina smíchu), píše o nutnosti za žánrem nó nezaostávat v žádném ohledu. Kjógeny tak od vážného divadla nó adaptovaly základní principy hereckých technik a jeden ze základních Zeamiho požadavků: "Překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít duši" naplňují jen jiným obsahem - neuvěřitelně laskavým humorem.

Během následujících bezmála 300 let, kdy za vlády šógunů rodu Tokugawa byla celá země uzavřena vnějším vlivům a pevně rozvrstvena do společenských tříd, došlo uvnitř hereckých rodů k vytvoření vhodných podmínek pro detailní úpravy scénářů a kultivaci hereckých technik, což fraškám kjógen, ale i dalším tehdy rozvíjeným dramatickým žánrům, umožnilo dosáhnout dokonalosti. O tom, do jakých podrobností zabíhá metodika herecké práce v japonském tradičním divadle svědčí kupříkladu to, že už Zeami se na konci 14 století zabýval takovými detaily, jaké je například správné načasování vstupu prvního herce na scénu, aby uchopil maximální pozornost publika. A herci žánru kjógen dnes před představením debatují v šatně o tom, jak „rychlý" je povrch toho kterého jeviště - a jak se tomu přizpůsobit. (Hraje se v „ponožkách" tabi - to znamená de facto naboso, přičemž herci používají techniku klouzavé chůze suriaši. Jeviště je z leštěného cypřiše, takže každé je trochu jiné a umožňuje jinak rychlé tempo hry.)

Malé divadlo kjógenu, o.s., založené roku 2001 se již více než šest let pokouší ve spolupráci s japonským rodem Šigejama o tvůrčí přenos tradičních japonských frašek kjógen do českého prostředí. Vznik Malého divadla kjógenu vzešel z podnětu učitele a patrona souboru mistra Šigejamy Šime, předního představitele kjótské tradiční školy Ókura. Žánr kjógen byl organizací UNESCO v roce 2001 zařazen na seznam světového kulturního dědictví jako „mistrovské dílo ústního a nehmotného duchovního odkazu lidstva." Jedná se o ojedinělý a dlouholetý projekt vzájemné kulturní výměny mezi českými studenty herectví a japonskými divadelníky, podporovaný pravidelně pořádanými dílnami, v rámci nichž je vždy za účasti japonského mistra nastudována nová hra v češtině. Malé divadlo kjógenu je ojedinělým divadelním seskupením působícím za hranicemi Japonska, které se systematicky věnuje pěstování tohoto tradičního uměleckého žánru.

Japonské frašky kjógen:

Kaki jamabuši (Jamabuši zlodějem tomelů; délka 12min.)
Kučimane (Papouškování; délka 20min.)
Busu (Lahodný jed; délka 32min.)
Honekawa (Mnich, kostra a její obal; délka 15min.)

Hry Jamabuši zlodějem tomelů (česká premiéra roku 2000; překlad Ondřej Hýbl, úprava Hubert Krejčí a členové MDK) a Papouškování (česká premiéra roku 2004; překlad Ondřej Hýbl a Pavel Drábek) byly nastudovány s profesionálním hercem školy Ókura, mistrem Šigejama Šime během dílen, konaných v Praze v letech 2000 a 2004, kjógen Busu (premiéra 2007; překlad Ondřej Hýbl, úprava členové MDK) byl nastudován na workshopu 2007 s profesionálními herci školy Ókura, mistrem Šigejama Šime a Šigejama Ippei.
Frašky jsou hrány v českém jazyce. Kjógen Mnich, kostra a její obal (premiéra 1982; překlad Hubert Krejčí) byl nastudován dramatikem a režisérem Hubertem Krejčím, konzultace choreografie Šigejama Šime.

Před představením bývá přednesen krátký úvod o japonské frašce kjógen, jehož délku lze přizpůsobit (5-30 minut).